V tomto textu se s vámi podělím o některé vzpomínky z mého dětství a mládí. Nejsou to vzpomínky na velké události nebo zásadní zvraty. Jsou to spíše drobné epizody a postřehy, které mi utkvěly v paměti a které mi pomáhají pochopit, kým jsem a odkud jsem. Jsou to vzpomínky na dobu, kdy jsme měli málo peněz, ale nebyli jsme nešťastní.
Holčičí spodní prádlo
Dokud jsme bydleli na Starém bělidle, měli jsme málo peněz, protože táta měl nízký plat a máma nejdřív skoro žádný, když byla na mateřské, a potom ještě menší než táta. Projevovalo se to hlavně tím, že často nebylo na nové šaty a boty. Takže jsem všechno dědil po starší sestře. Dokonce i věci, které byly jednoznačně holčičí. Třeba spodní prádlo. Chodil jsem do školky v krajkových růžových kalhotkách a krajkovém růžovém tílku. Nebo takových vysokých červených šněrovacích botách. Ale v té době to ve školce nikdo neřešil. Spousta dětí na tom byla podobně. Nebylo to nic až tak neobvyklého. Pouze když jsem přišel do školy v botách s uřezanou špičkou, aby netlačily, se nad tím jedna z vychovatelek trošku pozastavila. Ale jenom trošku. Řekla prý něco v tom smyslu, že by ji zajímalo, na co ti Indruchovi šetří. Já to neslyšel, zachytila to ségra.
Skopové maso a ovčí vlna
Ale pokud jde o jídlo, až tak špatně se nám nevedlo, protože jsme měli tu velkou zahradu. A máma pěstovala rajčata, zelí, kapustu, kedlubny, fazole, mrkev, petržel, cibuli, česnek, květák a hrášek. Plus jsme měli hojnost ovoce. O tom už jsem psal. Dokud jsme bydleli na Starém Bělidle, chovali jsme rovněž slepice a ovce. Takže jsme měli čerstvá domácí vajíčka a mladé skopové maso a ovčí vlnu.
Ovečka nebo beránek měla vždy něco přes rok, když šli na porážku. Nevzpomínám si, že bych toho byl někdy svědkem. Asi nás k tomu rodiče nebrali. Viděl jsem pak tu ovci nebo beránka jen viset na klepáči hlavou dolů z rozříznutým břichem. Táta ji vyvrhl a stáhl z kůže. Na to už jsem se pokaždé se zájmem díval. Kůži jsme pak nechali vyčinit. Takže jsme doma měli několik ovčích kožešin. Rádi jsme na nich jako děti rozvalovali.
Ovce jsme také stříhali. To se musely ovci svázat nohy. Potom ovce ležela na boku a táta ji stříhal. Měl na to takové staré, hrozně rezavé nůžky. Ale kupodivu pořád stříhaly. Vlnu jsme nechávali zpracovat na pletací vlnu. Pletla většinou babička Cimalová. Moc krásné svetry. Za život jsem vynosil několik svetrů od babičky. Poslední svetr od babičky mi znárodnila ex když byla v takové té fázi, kdy děvčata ráda nosí oblečení svých kluků.
Takže jsme skoro furt jedli to mladé skopové. Mimochodem v Anglii, kde se ovčí maso jí víc než u nás, rozlišují lamb (jehněčí), pokud je zvíře staré do jednoho roku. Pak je hogget, pokud se jedná o mladou ovci/beránka nad jeden rok. Staré skopové se nazývá mutton. Tak my jsme většinou měli hogget, ale sem tam i mutton. Protože jedna ovce byla vždy chovná, tak ta se dožívala pokročilejšího věku. Ale moc ne, protože pak už by se to maso nedalo jíst. I ten hogget už je poměrně tuhý a navíc má specifické aroma, které ne každému vyhovuje. Máma to řešila tím, že tam vždy dávala hodně česneku. Vždycky, když pekla skopové, voněl po česneku celý dům ještě několik dní.
Máma dělala ze skopového i klobásy a ty zavařovala. Ale tam přidávala trošku vepřového.
Stereotypní jídelníček
Takže jsme měli jídelníček, až na tu čerstvou zeleninu a ovoce, poměrně stereotypní. Později, když už jsme neměli ovce, jsme mívali na oběd vždy v sobotu a neděli kuře s rýží. Jen sem tam udělala máma něco jiného. Třeba roštěnky nebo přírodní vepřový řízek. Na večeři jsme mívali třeba omeletu s hráškem. Nebo sladké palačinky s domácí marmeládou. Nebo volské oko. Nebo vajíčka natvrdo. Nebo vajíčka naměkko, takzvané vejce do skla. To jsem měl moc rád. Nebo květákový mozeček.
Máma vařila dobře, ale moc ji to nebavilo. Od určité doby, když na to přišla řeč, to vysvětlovala tím, že jí to znechutil táta, protože jí to nikdy nepochválil a bylo mu zjevně jedno, co jí. Což byla pravda. Akorát, že táta za to dost možná nemohl. Poslední roky války prožil na tom seníku v horách, kde se skrývali před Gestapem, a uhnal si tam těžké astma. Je tedy docela dobře možné, že současně ztratil čich.
Jak známo, chuť jídla vnímáme především čichem. Jak známo, chuťové pohárky na jazyku rozlišují pouze základní chutě: sladkou, slanou, kyselou a hořkou, eventuálně pátou chuť umami. Všechny ostatní nuance jsou v podstatě čichové vjemy, které si náš mozek nějak transformuje na chuť. Že táta chuť opravdu nemá, to několikrát prokázal. Jednou jsem si například udělal v takovém žlutém plastovém hrnečku bublifuk z Jaru a vody. Když vyfukování bublin přestalo asi po dvou hodinách bavit, nechal jsem hrneček stát v kuchyni vedle dřezu. Táta přišel z práce, měl žízeň, viděl v hrnečku nějakou tekutinu, tak to vypil, ani nemrkl. Nebo když už jsme bydleli v Okalu, tak jsme měli pejska. Drsnosrstou jezevčici Tarku. Máma ji nosila k žrádlu zbytky z kuchyně. To, co děti vyhazovaly. Maso, bramborová kaše, polévka, švestkový kompot – to vše se dávalo do jednoho kýble a máma z toho vždy trošku odebrala do sklenice. A Tarka si pochutnala. Tedy nejen Tarka. Jednou opět přišel táta domů a viděl v lednici nějaké jídlo. Tak si to ohřál, snědl to, vůbec nic se mu na tom nezdálo divné a ještě si pochvaloval, jak se pořádně nadlábl.
Tátovy pokusy o vaření
Ale táta někdy i vařil. Ne často a žádná složitá jídla. Ale vaječinu uměl dobrou. Hezky na cibulce a na špeku. S tou ale narážel u ségry, protože ségra má něco jako alergii na špek. Absolutně ho nesnáší. Pak dělával třeba krupici. Ale jeho krupice pro změnu moc nechutnala mně. On jí totiž říkal „betonka“ a ještě na to byl hrdý. To označení znamenalo, že ta krupice se dala jíst vidličkou a nožem. Kdežto já měl raději tu řídkou, jakou nám vařili ve školce a ve škole. Občas uvařil kaši ovesnou, ta mu šla o něco lépe.
Tu a tam dokázal táta vymyslet nějaký netradiční pokrm. Jednou třeba viděl v obchodě konzervu s názvem Srbská čorba. Táta to koupil, protože se mu líbil ten název. Protože zásadně nikdy nečetl návody, nepřečetl si, že se jedná o polévku a že se to má zředit vodou. Prostě to otevřel, ochutnal a přemýšlel, k čemu by se to dalo použít. Napadlo ho, že by se to mohlo dát na topinku. I učinil tak, a měl s tím úspěch. Tu a tam to pak kupoval dál a nikdy nikdo nenamítal, že by to měla být správně polévka.
Uzené makrely a topinky
Dalším jídlem, které jsme mívali poměrně často na večeři, byly uzené makrely. Měly dvě základní výhody. Za prvé tehdy byly opravdu levné. Za druhé se nemusely už nijak upravovat. A za třetí všem nám chutnaly. Takže vlastně tři výhody.
No, a když už bylo opravdu nejhůř, peněz nebylo a doma byl jen starý chleba, jedli jsme topinky s česnekem. Ale nikdy jsme nebrblali. Naopak. Těšili jsme se na ně. Měli jsme na ně takový krásný topinkovač ze Sovětského svazu, který se vždy umístil hezky doprostřed stolu, kde hřál a krásně oranžově svítil, takže to bylo skoro jako posezení u táboráku.
Tyto vzpomínky nejsou žádnou literaturou s velkým L. Jsou to jen vzpomínky s malým v, které mi pomáhají udržet si kontakt s minulostí a sám sebou. Ale možná právě proto mají pro mne hodnotu, kterou literatura s velkým L nemusí mít. Protože literatura není to nejdůležitější v životě. To nejdůležitější v životě je život sám.
Igor Indruch
Čtěte také
Igor Indruch je český překladatel z angličtiny, spisovatel a nakladatel, který se narodil v roce 1967 ve Valašském Meziříčí. Miluje knihy od nejútlejšího věku a brzy začal psát své vlastní literární pokusy. Vydal romány Děti mrtvol (1995), Mozkodlab: Fifíkovská variace (1999) a Buď rád, že nic nemáš (2021). Přeložil také díla Henryho Millera, Louise L. Hay, Maria Puza a dalších. V roce 2020 založil své vlastní nakladatelství, kde působí jako vydavatel a editor. Žije ve Valašském Meziříčí, má tři děti a pracuje jako technický překladatel na volné noze.
