Moje žena mi v rozchodové fázi vyčítala: „Zatímco já jsem se obětovala pro rodinu, ty sis budoval kariéru.“ To zní pěkně, jenže já o žádné kariéře nevím. Jen jsem se snažil uživit nás všechny.
Moje žena byla o deset let mladší. Když jsme se rozhodli mít dítě, neměla žádný příjem. Byla čerstvou absolventkou konzervatoře. Chtěli jsme, aby měla ještě nějakou jinou kvalifikaci. To nebylo jednoduché. Na konzervatoři se toho kromě hudby moc neučí. Já jsem si myslel, že se moje žena bude věnovat profesionálně hudbě, ale ona to tak necítila. Tak jsme hledali školy, na které by se mohla hlásit. Mnoho jich nebylo. A na ty, které jsme vybrali, se potřebovala dost učit. Doučoval jsem ji fyziku, matematiku, biologii. Pak ji vzali na pajdák, na dálkové. Měli jsme radost.
Škola sídlila částečně v Brandýse. Díky tomu jsme objevili, že Brandýs je docela sympatické město. Vozil jsem ji tam, pak jsme se procházeli, chodili do restaurací.
Pak se narodila Berunka.
Berunce se moc nelíbilo v našem bytě v Praze. Pořád hlídkovala u dveří, kdo půjde ven, aby ji vzal s sebou. Když ji s sebou nevzal, protestovala. Pustit Berunku jenom tak ven nešlo.
Tak jsme začali řešit, že bychom se přestěhovali. Nejdřív jsme uvažovali o něčem na Vysočině. Tehdy se tam daly nemovitosti koupit dost levně. A bylo by to kousek do Prahy. No, nakonec jsme skončili ve Valmezu.
Zpětně hodnoceno to bylo dost blbé rozhodnutí. Znamenalo to spoustu komplikací pro nás oba. Oba jsme se tím odřízli od pracovních příležitostí. Já v té době dělal pro pražské firmy, ona občas třeba nahrávala do rozhlasu nebo hrávala s cimbálovkou v luxusních pražských podnicích pro cizince, což bylo docela výnosné.
Jinými slovy, naše materiální životní úroveň šla dost dolů. Ale děti (narodily se nám další dvě), mohly být celý den na zahradě a stačilo, když jsem na ně občas koukl od počítače z okna. Většinou si hrály na pískovišti nebo lozily po průlezce.
Když potřebovala žena být ve škole, jeli jsme do Prahy a spali u kamaráda. Když se narodil Samík, jezdila do Prahy se Samíkem, který potřeboval kojení, a se svou matkou, zatímco já byl doma s dcerami.
Přestal jsem psát a malovat. Musel jsem shánět práci a tu dělat.
Když jsem skončil s prací, dost často jsem pak ještě dodělával ženě úkoly a seminárky do školy, pak jsem přepisoval její diplomku. Nikdy to neocenila. Řekla na to jen: „Proto tebe to nic není, když to umíš.“
Později jsme řešili, jak to budeme dělat dál. Nabídl jsem ženě, že může zůstat doma, pokud bude chtít. Že nás uživím. Odmítla to, s čímž jsem neměl problém. Nicméně později to prezentovala tak, že „jsem ji chtěl upoutat u plotny“. Což tak trochu nedává smysl s tím, že jsem ji podporoval během studií. Řekl jsem OK. A co teda chceš dělat? Řekla, že chce jít učit. Tam ale nebudeš mít moc peněz, řekl jsem jí na to. Nechceš zkusit raději něco jiného? Prý ne. Prý chce dělat to, co vystudovala a navíc jí to prý umožní věnovat se rodině. Opět jsem s tím neměl problém. Akorát, že ona se té rodině pak věnovala tím způsobem, že ji zničila.
A kde je ta moje skvělá kariéra? Pořád dělám to samé. Normální práci. Trvalo mi osmnáct let, než jsem se vrátil k psaní. Spousta mladších autorů od té doby úspěšně vydává.
Něco jsem v poslední době napsal. Ale lidem se to dostatečně nelíbí. Ale stejně to budu dělat dál. Protože starého psa novým kouskům nenaučíš.
Igor Indruch
Igor Indruch je český překladatel z angličtiny, spisovatel a nakladatel, který se narodil v roce 1967 ve Valašském Meziříčí. Miluje knihy od nejútlejšího věku a brzy začal psát své vlastní literární pokusy. Vydal romány Děti mrtvol (1995), Mozkodlab: Fifíkovská variace (1999) a Buď rád, že nic nemáš (2021). Přeložil také díla Henryho Millera, Louise L. Hay, Maria Puza a dalších. V roce 2020 založil své vlastní nakladatelství, kde působí jako vydavatel a editor. Žije ve Valašském Meziříčí, má tři děti a pracuje jako technický překladatel na volné noze.
