Zdravím, jmenuji se Anna a jsem studentkou uměnovědy na Univerzitě Karlově. V této eseji bych se chtěla zaměřit na projekt Kateřiny Šedé s názvem Z nohy na nohu, který se uskutečnil v roce 2022 ve Zlíně při příležitosti 700. výročí od první písemné zmínky o tomto městě. Jedná se o zajímavé a originální dílo, propojující umění, sociologii a urbanismus s cílem aktivovat obyvatele Zlína a nabídnout jim nový pohled na jejich město i na sebe navzájem.
Projekt, cíle a záměry
Projekt Z nohy na nohu spočívá v tom, že umělkyně Kateřina Šedá vytvořila jeden jediný originální pár bot, který bude v červnu 2022 bez zastavení chodit 700 hodin po Zlíně a tím vytvoří nejdelší stopu na světě. Boty budou předávány mezi různými účastníky, kteří se přihlásili do projektu, a jejich cesta bude snímána kamerami umístěnými přímo v botách. Živý přenos z bot bude možné sledovat na webové stránce projektu nebo na obrazovkách umístěných ve městě. Boty navštíví různá místa a ulice ve Zlíně, ale také se zúčastní akcí souvisejících s výročím města. Účastníci si tak budou moci ukázat svá oblíbená místa, provést ostatní svým domovem nebo sdělit něco podstatného.
Koncept projektu je založen na myšlence, že boty jsou symbolickým prvkem spojeným se Zlínem, jeho historií i současností. Zlín je znám jako město Baťa, které bylo postaveno podle vizionářského plánu Tomáše Bati, zakladatele úspěšné firmy na výrobu obuvi. Zlín je také domovem cestovatelů Zikmunda a Hanzelky, kteří procestovali svět v autě Tatra s logem Baťa, nebo sportovce Emila Zátopka, který vyhrál čtyři olympijské medaile ve vytrvalostním běhu. Kateřina Šedá navazuje na tuto tradici a používá boty jako prostředek k propojení lidí, kteří žijí ve Zlíně, ale také k zobrazení jejich různorodosti a individuality. Boty jsou také metaforou pro kroky, které lidé dělají ve svém životě, a pro směr, kterým jdou.
Autorka: Umělkyně sociálně angažovaných projektů
Kateřina Šedá je česká umělkyně, která se zabývá sociálně angažovanými projekty, které často zahrnují zapojení lidí, kteří nemají s uměním nic společného. Jejím cílem je vyvést je ze zažitých stereotypů nebo sociální izolace a probudit v nich trvalou změnu v chování. Její práce má blízko k sociální architektuře a experimentům s mezilidskými vztahy. V letech 1999–2005 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vladimíra Kokolii. Mezi její známé projekty patří například Je to jedno (2003), kdy přesvědčila obyvatele vesnice Ponětovice, aby si na jeden den vyměnili své domy a životy, nebo Lípa je lípa (2007), kdy vytvořila modelovou vesnici z papírových modelů domů a zvala lidi, aby si je postavili a ozdobili.
Širší umělecký kontext
Projekt Z nohy na nohu je možné zařadit do širšího kontextu současného umění, které se zabývá participací, intervencí a performativitou. Jedná se o umění, které není omezeno na tradiční média jako malba nebo socha, ale používá různé způsoby komunikace a interakce s publikem a prostředím. Toto umění je často kritické, reflexivní nebo provokativní a klade otázky o společenských, politických nebo kulturních problémech. Mezi představitele tohoto typu umění patří například Marina Abramović, která prováděla různé fyzické a psychické experimenty na sobě i na divácích, nebo Ai Weiwei, který používá různé materiály a média k vyjádření svého názoru na čínskou společnost a politiku.
Existují i analogická díla v podobném kontextu a se srovnatelným konceptem v zahraničí? Ano, existují. Například projekt Walking Sculpture 1967/2015 od umělce Dan Grahama, který se uskutečnil v Bostonu v roce 2015. Jednalo se o rekonstrukci performance z roku 1967, kdy Graham chodil po ulicích New Yorku s velkou skleněnou koulí. V roce 2015 byla tato koule předávána mezi účastníky, kteří ji nesli po různých trasách po Bostonu. Cílem bylo ukázat rozdíly mezi dvěma městy a dvěma časovými obdobími a také propojit lidi skrze společnou zkušenost. Dalším příkladem je projekt Shoes of Prey od umělkyně Renate Bertlmann, který se uskutečnil ve Vídni v roce 2019. Jednalo se o instalaci 100 párů bot s různými erotickými motivy, které byly rozmístěny po městském prostoru. Návštěvníci byli vyzváni, aby si boty obuli a prošli se s nimi po městě. Cílem bylo ukázat rozmanitost sexuálních preferencí a identit a také vyvolat reakce ostatních lidí.
V čem jsou tato díla podobná a v čem se liší od projektu Z nohy na nohu? Podobná jsou v tom, že používají boty jako prostředek k pohybu po městském prostoru a k zapojení lidí do umělecké akce. Liší se ale v tom, že projekt Z nohy na nohu je více zaměřen na sociální aspekt než na estetický nebo politický. Projekt Z nohy na nohu není jen o tom, jak boty vypadají nebo co symbolizují, ale také o tom, jak lidé spolu komunikují, jak si pomáhají nebo jak se baví.
Koncept, smysl, účel a efekt
Další otázkou je, jaký je deklarovaný smysl konceptu Kateřiny Šedé? Je realistický, může být dosažen? Podle umělkyně je smyslem projektu Z nohy na nohu aktivovat obyvatele Zlína a nabídnout jim nový pohled na jejich město i na sebe navzájem. Umělkyně chce, aby lidé prožili společnou zkušenost, která je vyvede ze zažitých stereotypů nebo sociální izolace a probudí v nich trvalou změnu v chování. Umělkyně také chce, aby lidé ukázali svou různorodost a individualitu a sdíleli své příběhy a názory.
Je tento smysl realistický a může být dosažen? To je těžké posoudit, protože záleží na tom, jak se lidé zapojí do projektu a jak ho vnímají. Někteří lidé mohou být nadšení a ochotní se podílet na tvorbě unikátního průvodce po Zlíně, jiní mohou být skeptičtí nebo apatičtí. Někteří lidé mohou najít nové přátele nebo objevit nová místa, jiní mohou zůstat ve svých zaběhnutých trasách a rutinách. Někteří lidé mohou cítit sounáležitost s ostatními účastníky a s městem, jiní mohou být lhostejní nebo kritičtí. Někteří lidé mohou prožít trvalou změnu v chování, jiní se vrátí k původnímu stavu.
Myslím si, že smysl konceptu Kateřiny Šedé je velmi ambiciózní a optimistický, ale také velmi sympatický a inspirativní. Myslím si, že je možné dosáhnout některých z cílů projektu, jako je zapojení lidí do umělecké akce, ukázání různorodosti a individuality obyvatel Zlína nebo vytvoření originálního průvodce po městě. Tyto cíle jsou měřitelné a viditelné. Ale myslím si, že je těžší dosáhnout jiných cílů, jako je vyvolání trvalé změny v chování lidí nebo probuzení jejich společenské aktivity a sounáležitosti. Tyto cíle jsou abstraktní a subjektivní. Závisí na tom, jak dlouho a jak intenzivně se lidé zapojí do projektu, jak budou reagovat na boty a na ostatní účastníky, jak budou reflektovat svou zkušenost a jak ji budou aplikovat do svého života. Myslím si, že tyto cíle jsou spíše dlouhodobé a vyžadují více než jen jeden projekt.
Srovnání
Dalšími otázkami, na něž hledám odpověď, jsou: Byly cíle analogických projektů v zahraničí stejné nebo odlišné? Podařilo se jich dosáhnout? Jaké jsou možná zlepšení projektu? Jakým způsobem by mohl být lépe začleněn do kontextu současného kulturního diskurzu v Evropě? Patří projekt Kateřiny Šedé k nějakému konceptuálnímu a názorovému proudu současného umění?
Cíle analogických projektů v zahraničí byly podobné, ale také odlišné. Všechny tyto projekty se snažily zapojit lidi do umělecké akce, která by jim nabídla nový pohled na město a na sebe navzájem. Ale každý projekt měl také svůj specifický smysl a poselství, které souviselo s tématem, které chtěl umělec zpracovat. Například projekt Walking Sculpture 1967/2015 od Dan Grahama chtěl ukázat rozdíly mezi dvěma městy a dvěma časovými obdobími a také propojit lidi skrze společnou zkušenost. Projekt Shoes of Prey od Renate Bertlmann chtěl ukázat rozmanitost sexuálních preferencí a identit a také vyvolat reakce ostatních lidí.
Podařilo se těchto cílů dosáhnout? To je opět těžké posoudit, protože záleží na tom, jak se lidé zapojili do projektů a jak je vnímali. Někteří lidé mohli být nadšení a ochotní se podílet na tvorbě uměleckých děl, jiní mohli být skeptičtí nebo apatičtí. Někteří lidé mohli najít nové přátele nebo objevit nová místa, jiní mohli zůstat ve svých zaběhnutých trasách a rutinách. Někteří lidé mohli cítit sounáležitost s ostatními účastníky a s městem, jiní mohli být lhostejní nebo kritičtí. Někteří lidé mohli prožít trvalou změnu v chování, jiní se vrátili k původnímu stavu.
Myslím si, že tyto projekty byly úspěšné v tom, že dokázaly přilákat pozornost lidí a médií a že dokázaly vyvolat diskusi o tématech, kterým se věnovaly. Myslím si, že tyto projekty byly také úspěšné v tom, že dokázaly ukázat různorodost a kreativitu lidí, kteří se zapojili do nich. Myslím si ale, že tyto projekty byly méně úspěšné v tom, že dokázaly vyvolat trvalou změnu v chování lidí nebo probudit jejich společenskou aktivity a sounáležitosti. Myslím si, že tyto projekty byly spíše jednorázové a efemérní akce, které neměly dlouhodobý dopad na život lidí nebo na město.
Co by šlo zlepšit
Jaké jsou možná zlepšení projektu Z nohy na nohu? Myslím si, že projekt Z nohy na nohu je velmi dobře promyšlený a realizovaný a že má velký potenciál k zapojení lidí a k ukázání jejich různorodosti a individuality. Myslím si ale, že by se projekt mohl ještě zlepšit tím, že by se více propojil s jinými akcemi a iniciativami, které se konají ve Zlíně nebo v jeho okolí. Například by se mohly vytvořit spolupráce s místními školami, kulturními institucemi, neziskovými organizacemi nebo občanskými sdruženími, které by se zapojily do projektu nebo by ho podpořily. Tím by se mohl zvýšit zájem a účast lidí na projektu a také by se mohl rozšířit jeho dosah a vliv. Také by se mohly vytvořit spolupráce s jinými umělci nebo uměleckými skupinami, které by se inspirovaly projektem Z nohy na nohu a vytvořily svá vlastní díla, která by ho doplňovala nebo komentovala. Tím by se mohl obohatit kulturní diskurz ve Zlíně a také by se mohla ukázat různá umělecká vyjádření a postoje.
Jakým způsobem by mohl být projekt Z nohy na nohu lépe začleněn do kontextu současného kulturního diskurzu v Evropě? Myslím si, že projekt Z nohy na nohu je velmi aktuální a relevantní pro současný kulturní diskurz v Evropě, protože se zabývá tématy, které jsou důležité pro evropskou společnost. Například se zabývá tématem identity a rozmanitosti, které jsou klíčové pro pochopení a uznání různých kultur, národů a skupin, které žijí v Evropě. Také se zabývá tématem participace a aktivismu, které jsou nezbytné pro rozvoj demokracie a občanské společnosti v Evropě. A také se zabývá tématem urbanismu a sociálního prostoru, které jsou podstatné pro tvorbu živých a udržitelných měst v Evropě.
Myslím si, že projekt Z nohy na nohu by mohl být lépe začleněn do kontextu současného kulturního diskurzu v Evropě tím, že by se více prezentoval a propagoval na evropské úrovni. Například by se mohl zapojit do různých evropských programů nebo sítí, které podporují kulturní spolupráci a mobilitu mezi evropskými zeměmi. Například by se mohl zapojit do programu Evropská hlavní města kultury, který každoročně vybírá dvě evropská města, která po dobu jednoho roku organizují různé kulturní akce a projekty. Nebo by se mohl zapojit do sítě Culture Action Europe, která sdružuje různé kulturní organizace a instituce z celé Evropy a hájí jejich zájmy na evropské úrovni. Tím by se mohl projekt Z nohy na nohu dostat k širšímu publiku a také by se mohl inspirovat jinými evropskými projekty nebo zkušenostmi.
Participativní umění
Patří projekt Kateřiny Šedé k nějakému konceptuálnímu a názorovému proudu současného umění? Ano, patří. Projekt Kateřiny Šedé je možné zařadit do širšího proudu současného umění, které se nazývá participativní umění nebo umění participace.
Participativní umění je přístup k tvorbě umění, který zapojuje veřejnost do tvůrčího procesu a umožňuje jí stát se spoluautory, editory a pozorovateli díla. Tento typ umění je bez fyzické interakce diváků neúplný. Participativní umění se vyznačuje tím, že není omezeno na tradiční média jako malba nebo socha, ale používá různé způsoby komunikace a interakce s publikem a prostředím. Participativní umění je často kritické, reflexivní nebo provokativní a klade otázky o společenských, politických nebo kulturních problémech. Participativní umění také využívá různé metody a techniky, jako je například workshop, performance, instalace, happening, flashmob, hra nebo sociální experiment.
Projekt Kateřiny Šedé Z nohy na nohu je možné zařadit do proudu participativního umění, protože splňuje jeho základní charakteristiky. Jedná se o projekt, který zapojuje veřejnost do tvůrčího procesu a umožňuje jí stát se spoluautory díla. Jedná se o projekt, který není omezen na tradiční médium, ale používá boty jako prostředek k pohybu po městském prostoru a k zapojení lidí do umělecké akce. Jedná se o projekt, který je kritický a reflexivní a klade otázky o identitě a rozmanitosti obyvatel Zlína, o jejich vztahu k městu a k sobě navzájem, o jejich společenské aktivitě a sounáležitosti. Jedná se o projekt, který využívá různé metody a techniky, jako je například performance, instalace, živý přenos nebo sociální experiment.
Projekt Kateřiny Šedé Z nohy na nohu je tak příkladem participativního umění, které má blízko k sociálně angažovaným projektům, které se zabývají participací, intervencí a performativitou. Jedná se o umění, které není jen o estetice nebo politice, ale také o etice a pedagogice. Jedná se o umění, které není jen o vytváření děl nebo událostí, ale také o vytváření zkušeností nebo procesů. Jedná se o umění, které není jen o komunikaci nebo reprezentaci, ale také o spolupráci nebo transformaci.
Jak jsem si boty sama prožila
Já jsem se k projektu Z nohy na nohu dostala náhodou, když jsem byla ve Zlíně na návštěvě u své kamarádky. Viděla jsem plakát, který lákal lidi, aby se přihlásili do projektu a stali se součástí nejdelší stopy na světě. Zaujalo mě to a rozhodla jsem se zkusit to. Přihlásila jsem se na webové stránce projektu a vyplnila formulář, kde jsem musela uvést své jméno, kontakt, velikost boty a preferovaný čas, kdy bych chtěla boty nosit. Také jsem musela napsat krátký text, proč se chci zapojit do projektu a co bych chtěla ukázat ostatním.
Po pár dnech mi přišel e-mail s potvrzením mé účasti a s informacemi o tom, kde a kdy si mám boty vyzvednout a vrátit. Byla jsem nadšená a zvědavá, jak to bude probíhat. Můj čas byl naplánován na sobotu odpoledne, takže jsem měla dost času si připravit trasu, kterou jsem chtěla jít.
V sobotu jsem šla do místa, kde byly boty uloženy. Byla to malá budova nedaleko centra města, kde bylo zřízeno informační centrum projektu. Tam jsem potkala koordinátorku projektu, která mi vysvětlila pravidla a podmínky účasti. Musela jsem podepsat smlouvu, že se zavazuji dodržovat tyto pravidla:
- Boty musím nosit po celou dobu mého času bez zastavení nebo sundání.
- Boty musím předat dalšímu účastníkovi v určeném místě a čase.
- Boty musím chránit před poškozením nebo ztrátou.
- Boty musím používat pouze pro účely projektu a ne pro osobní prospěch nebo zábavu.
- Boty nesmím používat pro nelegální nebo nevhodné aktivity.
Také mi koordinátorka ukázala, jak fungují boty. Byly to bílé tenisky s modrými pruhy a s logem projektu na boku. V každé botě byla zabudovaná malá kamera, která snímala cestu z pohledu bot. Kamera byla propojená s webovou stránkou projektu, kde byl živý přenos z bot. Koordinátorka mi také dala sluchátka, kterými jsem mohla komunikovat s ní nebo s dalšími účastníky. Sluchátka mi také poskytovala informace o trase, čase nebo zajímavostech.
Když jsem měla všechno připraveno, obula jsem si boty a vyrazila na cestu. Bylo to zvláštní pocit chodit v botách, které nebyly moje a které měly svůj vlastní život. Cítila jsem se jako součást něčeho většího a důležitějšího než já sama. Chtěla jsem ukázat ostatním svoji trasu, kterou jsem si naplánovala. Chtěla jsem jim ukázat místa, která mě zaujala, když jsem byla ve Zlíně a jak je Zlín krásné a zajímavé město.
Moje trasa začala na náměstí Míru, kde je radnice a kostel svatého Filipa a Jakuba. Tam jsem se zastavila a řekla do sluchátek, že toto je centrum města a že se mi líbí jeho architektura a atmosféra. Pak jsem pokračovala po ulici 9. května, kde je mnoho obchodů a restaurací. Tam jsem se zastavila u jedné cukrárny, kde jsem si koupila zmrzlinu. Řekla jsem do sluchátek, že toto je moje oblíbená cukrárna a že mají výbornou zmrzlinu. Pak jsem pokračovala po ulici 28. října, kde je mnoho kulturních a vzdělávacích institucí. Tam jsem se zastavila u budovy Univerzity Tomáše Bati, kde studuje moje kamarádka. Řekla jsem do sluchátek, že toto je největší univerzita ve Zlíně a že má velmi moderní a funkční areál. Pak jsem pokračovala po ulici třída Tomáše Bati, kde je mnoho historických a průmyslových staveb. Tam jsem se zastavila u budovy Baťova institutu, kde je muzeum obuvi a historie firmy Baťa. Řekla jsem do sluchátek, že toto je nejznámější symbol Zlína a že je to velmi zajímavé místo.
Takto jsem pokračovala po celou dobu mého času, který byl 90 minut. Během té doby jsem navštívila asi 15 různých míst a o každém jsem něco řekla do sluchátek. Cestou jsem potkala i několik lidí, kteří se mě ptali na boty nebo na projekt. Někteří byli zvědaví a přátelští, někteří byli lhostejní nebo nedůvěřiví. Snažila jsem se jim vysvětlit, o co jde a co dělám. Někteří se chtěli zapojit do projektu nebo si vyzkoušet boty, někteří ne.
Po 90 minutách jsem dorazila na konečné místo, kde jsem měla předat boty dalšímu účastníkovi. Bylo to na náměstí Práce, kde byl jeden z hlavních bodů oslav 700 let Zlína. Tam už na mě čekal mladý muž s batohem a s úsměvem na tváři. Představil se mi jako Petr a řekl mi, že se těší na svoji cestu s botami. Předali jsme si boty a popřáli si hodně štěstí. Pak jsme se rozloučili a každý jsme šli svou cestou.
Jak to na mne působilo
Když jsem si sundala boty, cítila jsem se trochu smutná a prázdná. Bylo to jako kdybych se rozloučila s dobrým přítelem nebo s částí sebe sama. Ale také jsem cítila radost a spokojenost. Bylo to jako kdybych dokončila něco důležitého nebo jako kdybych prožila něco jedinečného. Byla to pro mne velmi silná a obohacující zkušenost.
Z projektu Z nohy na nohu jsem byla nadšená a fascinovaná. Myslím si, že je to velmi originální a zajímavý projekt, který propojuje umění, sociologii a urbanismus a který má za cíl aktivovat obyvatele Zlína a nabídnout jim nový pohled na jejich město i na sebe navzájem. Je to projekt, který má smysl a poselství, které souvisí s tématy, které jsou důležité pro současnou společnost, projekt, který je zábavný a kreativní, který nabízí různé způsoby zapojení a prožitku.
Cítím se také poučená a obohacená. Díky tomuto projektu jsem se dozvěděla mnoho nových informací a zajímavostí o Zlíně, o jeho historii, kultuře a lidech, poznala jsem mnoho nových lidí, se kterými jsem se bavila nebo spolupracovala. Prožila jsem mnoho nových zkušeností, které mi rozšířily obzory nebo změnily názor a zažila mnoho nových pocitů, které ve mně vyvolaly radost nebo nadšení.
Sama za sebe a mou subjektivní zkušenosti bych projekt Z nohy na nohu zhodnotila velmi kladně a doporučila bych ho ostatním lidem. Myslím si, že je to projekt, který stojí za to vidět nebo se do něj zapojit, a že je to projekt, který přináší užitek nebo potěšení nejen účastníkům, ale i divákům nebo obyvatelům Zlína. Dílo Kateřiny Šedé obohacuje nebo zkvalitňuje veřejný prostor i veřejný život ve Zlíně. Projekt Z nohy na nohu zanechává stopu nebo památku nejen na zemi, ale i v paměti nebo v srdci lidí.
Závěr
V této eseji jsem se zabývala projektem Kateřiny Šedé Z nohy na nohu, který se uskutečnil ve Zlíně v roce 2022. Jedná se o zajímavé a originální dílo, které propojuje umění, sociologii a urbanismus a které má za cíl aktivovat obyvatele Zlína a nabídnout jim nový pohled na jejich město i na sebe navzájem. V eseji jsem popsala, co je to za dílo, v čem spočívá jeho koncept, jaké jsou jeho cíle a smysl, jaké jsou analogická díla v podobném kontextu a se srovnatelným konceptem v zahraničí, jakým způsobem je projekt začleněn do kontextu současného kulturního diskurzu v Evropě a jak patří k nějakému konceptuálnímu a názorovému proudu současného umění. V eseji jsem také popsala, jak jsem se k projektu dostala, jak jsem ho prožila a jaký je můj názor na něj.
V závěru bych chtěla říci, že projekt Z nohy na nohu je pro mne velmi inspirativní a poučný. Ukázal mi:
- jak je možné použít boty jako prostředek k pohybu po městském prostoru a k zapojení lidí do umělecké akce,
- jak je možné ukázat různorodost a individualitu obyvatel Zlína a sdílet jejich příběhy a názory,
- jak je možné vyvolat trvalou změnu v chování lidí nebo probudit jejich společenskou aktivitu a sounáležitost,
- jak je možné obohatit nebo zkvalitnit veřejný prostor i veřejný život ve Zlín,
- jak je možné zanechat stopu nebo památku nejen na zemi, ale i v paměti nebo v srdci lidí.
Tímto končím svoji esej o projektu Kateřiny Šedé Z nohy na nohu. Doufám, že se vám líbila a že vás zaujala. Děkuji za pozornost a přeji vám hezký den.
Anna
Kateřina Šedá (* 12. prosince 1977 Brno) je česká a moravská umělkyně, jejíž práce má blízko k sociální architektuře. Je autorkou řady veřejných realizací v České republice i v zahraničí, které se zaměřují na sociálně koncipované akce, při nichž často zaměstnává desítky či stovky osob, které nemají s uměním nic společného. Většinou se odehrávají přímo na vesnicích nebo v ulicích měst a mají za cíl vyvést zúčastněné ze zažitých stereotypů nebo ze sociální izolace. Pomocí jejich vlastní (vyprovokované) aktivity a díky novému využití všedních prostředků se pokouší probudit trvalou změnu v jejich chování. Je v pořadí druhým českým umělcem, který měl sólovou výstavu v Tate Modern v Londýně (2011), držitelkou několika prestižních ocenění, jako je Cena Jindřicha Chalupeckého (2005), Magnesia Litera (2017) nebo Architekt roku (2017). Je také autorkou projektu pro Česko-Slovenský pavilon na 16. mezinárodním bienále architektury v Benátkách (2018).
