Milan Hes je známý český historik, publicista a spisovatel, který se věnuje především dějinám 20. století, zejména období druhé světové války a holokaustu. V roce 2017 vydal knihu „Dandy nezná lásky k ženě“, která je literárně-historickou studií o dvou českých dekadentních spisovatelích, Jarmilu Krecarovi a Arthuru Breiském. Kdo byli ti dva muži, kteří se proslavili svými básněmi, překlady, kritikou a skandálními milostnými aférami? Jak se proměňovaly jejich názory na lásku, sexualitu, umění a morálku v průběhu 20. století? A co je dekadence a jak se projevuje v současnosti?
Krecar a Breiský: básníci, kritici, milovníci
Jarmil Krecar se narodil v roce 1884 ve Vraném u Peruce. V mládí se toužil stát uznávaným básníkem a překladatelem. Studoval češtinu a francouzštinu na Karlově univerzitě a na Sorbonně v Paříži. Byl ovlivněn četbou časopisů Moderní revue, Volné směry a Nový Kult, které propagovaly dekadentní umění. Dekadence byla umělecký směr na přelomu 19. a 20. století, který reagoval na krizi společenských hodnot a vyjadřoval pesimismus, nihilismus, cynismus, erotismus a individualismus. Dekadenti se stavěli proti měšťácké morálce a konvencím a hledali nové formy krásy a štěstí.
Krecar začal publikovat své básně v různých časopisech pod pseudonymem Jarmila Dušková. Jeho básně byly plné symbolismu, metafor, aliterací a asonancí. Vyznačovaly se také erotickou tematikou, která byla často provokativní a obscénní. Krecar také překládal z francouzštiny, angličtiny a němčiny. Mezi jeho nejznámější překlady patří díla Oscara Wildea, Paula Verlaina, Charlese Baudelaira nebo Guy de Maupassanta.
Krecar byl také známý jako kritik umění a literatury. Psal recenze do různých časopisů a novin. Byl velmi ostrý a nekompromisní v hodnocení děl jiných autorů. Často je napadal za nedostatek originality, talentu nebo vkusu. Není divu, že si tím získal mnoho nepřátel mezi spisovateli i čtenáři.
Krecar byl také proslulý svými milostnými aférami s různými ženami. V roce 1913 byl donucen si vzít za ženu svou bývalou žačku Klementýnu Laubovou, kterou otěhotněl. Manželství ale nebylo šťastné a Krecar měl několik milenek. Jednou z nich byla i sochařka Jarmila Krejcarová (není to jeho pseudonym), která byla také manželkou architekta Karla Teigeho. Krecar s ní měl syna Jarmila, který se stal také spisovatelem. Krecar byl ale nevěrný i Krejcarové a měl další milenky. Jeho vztahy k ženám byly často plné lží, intrik, žárlivosti a zklamání.
Krecar zemřel v roce 1959 v Praze. Jeho dílo bylo dlouho opomíjené a zapomenuté. Teprve v posledních letech se začalo znovu objevovat a hodnotit.
Arthur Breiský se narodil v roce 1884 v Praze. Byl spolužákem a přítelem Krecara na gymnáziu ve Slaném. Také on se chtěl stát básníkem a překladatelem. Studoval práva na Karlově univerzitě, ale studium nedokončil. Věnoval se literatuře a kritice. Byl také ovlivněn dekadentním uměním a časopisy Moderní revue, Volné směry a Nový Kult.
Breiský publikoval své básně v různých časopisech pod pseudonymem Arthur z Růžokvětu. Jeho básně byly podobné Krecarovým, plné symbolismu, metafor, aliterací a asonancí. Také on se zabýval erotickou tematikou, která byla často provokativní a obscénní. Breiský také překládal z francouzštiny, angličtiny a němčiny. Mezi jeho nejznámější překlady patří díla Oscara Wildea, Paula Verlaina, Charlese Baudelaira nebo Guy de Maupassanta.
Breiský byl také známý jako kritik umění a literatury. Psal recenze do různých časopisů a novin. Byl velmi ostrý a nekompromisní v hodnocení děl jiných autorů. Často je napadal za nedostatek originality, talentu nebo vkusu. Není divu, že si tím získal mnoho nepřátel mezi spisovateli i čtenáři.
Breiský zahynul krátce po svém odjezdu do USA v roce 1910. Jeho smrt nebyla nikdy přesně zdokumentována a to vyvolalo řadu spekulací. Podle některých mohl svou smrt i fingovat, buď aby se vyhnul věřitelům, začal nový život nebo z jiných důvodů. existují svědectví, podle nichž byl viděn ještě v třicátých letech a působil jako spisovatel pod novým jménem. Žádný z dosavadních výzkumů nepřinesl definitivní rozuzlení této nejasnosti, nebo, chcete-li, další ze záhad, jichž jsou dějiny literatury plné.
Dekadence: umění, láska, smrt
Krecar a Breiský byli zástupci české dekadence, která byla uměleckým směrem na přelomu 19. a 20. století, který reagoval na krizi společenských hodnot a vyjadřoval pesimismus, nihilismus, cynismus, erotismus a individualismus. Dekadenti se stavěli proti měšťácké morálce a konvencím a hledali nové formy krásy a štěstí. Zároveň ale čelili neúspěchu, osamění, nemoci a smrti.
Dekadence byla součástí širšího literárního modernismu, který se ostře stavěl proti realistickým postupům a hledal nové způsoby vyjádření. Dekadentní texty kladly důraz na individualitu, dokonalost, umělost a rafinovanost, čisté umění vytvářené pro umění samo (lartpourlartismus), aristokratičnost a neobvyklou sexualitu, ale také tragickou lásku, osamění, šílenství, degeneraci a smrt. Významnou roli hrálo náboženství a mystika – mnozí významní dekadentní umělci se obraceli k vypjatým podobám katolicismu nebo byli fascinováni satanismem, kulty pohanských božstev či okultními učeními.
Dekadentní literatura byla publikována především ve francouzském kulturním okruhu: klíčovým autorem byl Joris-Karl Huysmans s románem Naruby, ale také Jean Lorrain, Remy de Gourmont či spisovatelka Rachilde. V britském prostředí vynikli obzvláště Oscar Wilde a Algernon Charles Swinburne. Největším jménem polské dekadence se stal Stanisław Przybyszewski.
Česká literatura
Předzvěsti dekadence se v českém prostředí začínaly projevovat již od konce 70. let 19. století. Za dílo, které již částečně obsahuje dekadentní motivy, je možné považovat například melancholickou sbírku Imortely (1879) Irmy Geisslové. V 90. letech 19. století se pak objevila skupina mladých autorů, kteří se hlásili k dekadenci jako k programovému směru. Byli to především Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček a Arthur Breiský.
Arnošt Procházka (1869–1925) byl básník, spisovatel, kritik a nakladatel. Byl zakladatelem a redaktorem časopisu Volné směry (1896–1949), který propagoval moderní umělecké směry v Čechách. Jeho básnická sbírka Zimní sonety (1897) obsahuje motivy melancholie, osamělosti a smrti.
Jiří Karásek ze Lvovic (1871–1951) byl básník, prozaik, kritik a sběratel umění. Byl předsedou Spolku výtvarných umělců Mánes (1900–1902) a redaktorem časopisu Moderní revue (1894–1925), který byl hlavním orgánem české dekadence. Jeho básnické sbírky a prózy se vyznačovaly tematizací aristokratičnosti a snovosti, jak dokazují kupříkladu Zazděná okna (1894), ale také provokativními a erotickými obrazy disharmonického života, jako v románu Gotická duše (1900).
Karel Hlaváček (1874–1898) byl básník, malíř a kritik. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a redaktorem časopisu Volné směry. Jeho básnické sbírky Pozdě k ránu (1896) a Mstivá kantiléna (1898) jsou plné symbolismu, mysticismu, satanismu a erotismu. Zemřel ve věku 24 let na tuberkulózu.
Arthur Breiský (1884–1910?) byl básník, překladatel, kritik a dramatik. Byl spolužákem a přítelem Krecara na gymnáziu ve Slaném. Jeho básnické sbírky Vzdušné zámky (1905) a Zpěvy ztraceného ráje (1907) se vyznačovaly symbolismem, metaforami, aliteracemi a asonancemi. Také on se zabýval erotickou tematikou, která byla často provokativní a obscénní. Byl také proslulý svými milostnými aférami s různými ženami. V roce 1910 zahynul za nevyjasněných okolností.
Analýza dekadence z různých hledisek
Dekadence je složitý a mnohoznačný pojem, který lze zkoumat z různých hledisek. V této pasáži se pokusím analyzovat dekadenci z literárněvědného, psychoanalytického a objektivistického přístupu.
Literárněvědný přístup se zaměřuje na dekadenci jako literární směr nebo styl, který má své specifické rysy, motivy, postupy a autory. Literární věda zkoumá, jak se dekadence projevuje v různých literárních druzích (poezie, próza, drama), jak je ovlivněna historickým a kulturním kontextem, jak souvisí s jinými literárními směry (symbolismus, impresionismus, expresionismus) a jak ovlivnila další literární vývoj. Literární věda také hodnotí dekadentní díla z estetického, etického nebo ideového hlediska.
Příkladem literárněvědné analýzy dekadence může být studie Jana Mukařovského “Dekadence a moderna” (1936), ve které autor sleduje vztah mezi dekadencí a modernou jako dvěma protikladnými póly literárního modernismu. Zatímco moderna usiluje o novost, originalitu a progres, dekadence se vrací k minulosti, tradici a regresu. Zatímco moderna je optimistická, aktivní a společensky angažovaná, dekadence je pesimistická, pasivní a společensky izolovaná. Zatímco moderna je racionální, logická a jednoduchá, dekadence je iracionální, mystická a složitá. Zatímco moderna je realistická, objektivní a konkrétní, dekadence je symbolistická, subjektivní a abstraktní. Zatímco moderna je demokratická, kolektivní a univerzální, dekadence je aristokratická, individuální a elitní. Mukařovský tak ukazuje na rozdílnost i vzájemnou provázanost obou směrů v rámci literárního modernismu.
Literárněvědnou analýzu dekadence je možné provést například na základě následujících kritérií:
- Témata a motivy: Dekadentní literatura se zabývá tématy jako smrt, choroba, šílenství, degenerace, erotika, nuda, osamělost, beznaděj, tragická láska, mystika, satanismus, okultismus atd. Tyto motivy jsou často spojeny s pocitem úpadku a krize moderní společnosti a civilizace.
- Postavy: Dekadentní postavy jsou často aristokraté, umělci, snílci, bohémové nebo outsiderové, kteří se cítí být nadřazeni nebo odlišni od měšťanského davu. Jsou to individualisté a estétové, kteří hledají nové formy krásy a štěstí. Zároveň ale trpí neúspěchem, osaměním, nemocí nebo smrtí.
- Jazyk a styl: Dekadentní jazyk je bohatý, rafinovaný, umělý a složitý. Používají se symboly, metafory, aliterace, asonance, eufonie atd. Dekadentní styl je často experimentální a inovativní. Hledají se nové formy vyjádření a kompozice.
- Funkce a hodnocení: Dekadentní literatura je často chápána jako čisté umění pro umění samo (lartpourlartismus), které nemá žádnou společenskou nebo morální funkci. Je to umění pro vyvolené menšiny. Dekadentní literatura je také často kritizována jako úpadková, nemravná nebo ničivá.
Psychoanalytický přístup se zaměřuje na dekadenci jako psychologický fenomén, který odráží určité duševní stavy, konflikty nebo potřeby dekadentních autorů i čtenářů. Psychoanalýza zkoumá, jak se dekadence projevuje v různých aspektech lidské psychiky (nevědomí, ego, superego), jak souvisí s různými psychickými poruchami (neurózy, psychózy, fetišismus) nebo s různými psychosexuálními fázemi (orální, anální, falická). Psychoanalýza také nabízí možné vysvětlení nebo léčbu dekadentních tendencí.
Příkladem psychoanalytické analýzy dekadence může být studie Otto Ranka “Umělec: Příspěvek k psychologii umělecké tvorby” (1907), ve které autor aplikuje Freudovu teorii na uměleckou tvorbu. Podle Ranka je umělec člověkem s nedostatečně vyvinutým egem, který se neumí vyrovnat s realitou a hledá únik v imaginaci. Umělecká tvorba je pro něj způsobem, jak si kompenzovat své frustrace, konflikty a komplexy, které pramení z jeho dětství, sexuality a vztahu k rodičům. Umělec tak vytváří svůj vlastní svět, ve kterém je všemocný, dokonalý a šťastný.
Psychoanalytickou analýzu dekadence je možné provést například na základě následujících kritérií:
- Nevědomí: Dekadentní literatura je často projevem nevědomých tužeb, fantazií, vzpomínek nebo traumát, které jsou potlačovány nebo zkreslovány vědomím. Dekadentní literatura tak odhaluje skryté aspekty lidské psychiky, které jsou normálně tabuizované nebo cenzurované.
- Ego a superego: Dekadentní literatura je často projevem konfliktu mezi egem a superegem, tedy mezi osobními zájmy a společenskými normami. Dekadentní autoři i postavy se buď vzpírají superegu a jeho morálním požadavkům, nebo naopak trpí vinou a sebepotlačováním. Dekadentní literatura tak odhaluje napětí mezi individuální svobodou a společenskou konformitou.
- Psychosexuální fáze: Dekadentní literatura je často projevem fixace na určitou psychosexuální fázi vývoje osobnosti, tedy na orální, anální nebo falickou fázi. Dekadentní autoři i postavy se buď vrací k dětským zdrojům potěšení a bezpečí, nebo naopak projevují agresivitu, rivalitu nebo komplex méněcennosti. Dekadentní literatura tak odhaluje různé formy sexuálních deviací nebo frustrací.
Objektivistický přístup vychází z objektivismu, filozofie Ayn Randové, která se staví proti dekadenci jako proti iracionálnímu a ničivému názoru na život. Objektivismus prosazuje racionalitu, individualismus, egoismus a kapitalismus jako zdroje lidského štěstí a pokroku. Objektivismus zkoumá, jak se dekadence projevuje v různých oblastech lidské činnosti (umění, politika, ekonomika), jak souvisí s různými formami kolektivismu (socialismus, altruismus, mysticismus) nebo s různými formami nihilismu (skepticismus, cynismus, relativismus). Objektivismus také nabízí možné alternativy nebo kritiky dekadentního myšlení.
Objektivistickou analýzu dekadence je možné provést například na základě následujících kritérií:
- Umění: Dekadentní umění je podle objektivismu iracionální, protože popírá realitu a logiku. Je to umění pro umění samo, které nemá žádný smysl ani hodnotu. Je to umění pro slabochy a zbabělce, kteří se bojí žít a bojovat. Je to umění pro parazity a zloděje, kteří se živí na práci a úspěchu druhých.
- Politika: Dekadentní politika je podle objektivismu kolektivistická, protože popírá individualitu a svobodu. Je to politika pro otroky a otrokáře, kteří se podřizují autoritám a davům. Je to politika pro altruisty a tyrany, kteří se obětují nebo obětují druhé pro nějaké vyšší dobro.
- Ekonomika: Dekadentní ekonomika je podle objektivismu socialistická, protože popírá egoismus a kapitalismus. Je to ekonomika pro chudáky a závistivce, kteří nenávidí bohatství a úspěch. Je to ekonomika pro plýtvatele a ničitele, kteří ničí hodnoty a zdroje. Je to ekonomika pro parazity a zloděje, kteří žijí na úkor ostatních.
- Alternativy a kritiky: Objektivismus nabízí alternativu dekadenci v podobě filozofie pro život na zemi, která vychází z racionality, individuality, egoismu a kapitalismu. Objektivismus kritizuje dekadenci jako iracionální, kolektivistickou, altruistickou a socialistickou filozofii, která vede k utrpení, smrti a zániku civilizace. Objektivismus prosazuje člověka jako nezávisle přemýšlejícího, sebevědomého individualistu, který hledá své štěstí a pokrok prostřednictvím svého rozumu a svobody.
Syntéza a místo dekadence v dnešní době
Dekadence je literární směr, který vyjadřuje určitý způsob vnímání a prožívání světa na konci 19. století a začátku 20. století. Dekadence je reakcí na rychlé změny a krize moderní doby, které vyvolaly pocit nejistoty, ztráty smyslu a hodnot, rozpadu společnosti a civilizace. Dekadence je také projevem osobních duševních konfliktů, frustrací a touhy po úniku z reality. Dekadence je nakonec také výzvou k tradičním názorům na život, umění a společnost, které jsou považovány za omezené, falešné nebo zastaralé.
Dekadence se projevuje v literatuře jako hledání nových forem vyjádření, experimentování s jazykem, stylem a kompozicí, zaměření na subjektivitu, individualitu a estetiku, zájem o neobvyklá, bizarní nebo šokující témata a motivy. Dekadence se také projevuje jako hledání nových zdrojů inspirace, fascinace minulostí, exotikou nebo uměním, orientace na náboženství, mystiku nebo okultismus. Dekadence se nakonec projevuje jako hledání nových hodnot a smyslu života, odmítání společenských norem a morálky, prosazování individualismu, egoismu nebo hedonismu.
Dekadence je hodnocena různě podle různých kritérií. Z literárněvědného hlediska je dekadence zajímavým a originálním literárním směrem, který obohatil evropskou literaturu o nové díla, autory a postupy. Z psychoanalytického hlediska je dekadence projevem psychických poruch nebo potřeb, které jsou možné vysvětlit nebo léčit. Z objektivistického hlediska je dekadence iracionálním a ničivým názorem na život, který je třeba kritizovat nebo odmítnout.
Dekadence má místo v dnešní literatuře jako historický fenomén, který odráží určité období evropské kultury a společnosti. Dekadence má také místo v dnešní literatuře jako inspirační zdroj pro současné autory, kteří se zajímají o podobná témata nebo postupy. Dekadence má nakonec místo v dnešní literatuře jako alternativní názor na život, který může být přijat nebo odmítnut podle osobního rozhodnutí.
Možnými konceptuálními nástupci dekadence v dnešní literatuře by mohli být například postmodernismus, který sdílí s dekadencí experimentálnost, subjektivitu a relativismus; neogotika, která sdílí s dekadencí zájem o horor , mystiku a okultismus; neodekadence, která sdílí s dekadencí estetismus, erotismus a nihilismus.
Závěr
Kniha “Dandy nezná lásky k ženě” je zajímavou a podnětnou literárně-historickou studií o dvou českých dekadentních spisovatelích, Jarmilu Krecarovi a Arthuru Breiském. Autor Milan Hes se podrobně zabývá jejich životy, díly, vztahy k ženám a společnosti, jejich vzestupy a pády, zmizením a smrtí. Kniha také ukazuje, jak se proměňovaly názory na lásku, sexualitu, umění a morálku v průběhu 20. století. Kniha je napsaná čtivě a poutavě, autor využívá bohaté zdroje informací, jako jsou dopisy, deníky, vzpomínky, literární díla a kritiky. Autor také srovnává Krecara a Breiského s jinými dekadentními autory z Čech i ze zahraničí.
Kniha je vhodná pro čtenáře, kteří se zajímají o českou literaturu, historii a kulturu 20. století. Kniha také nabízí zajímavé pohledy na téma lásky, sexuality a umění v různých dobách a kontextech. Kniha je dobře zpracovaná a podněcuje k zamyšlení nad tím, co je dekadence a jak se projevuje v současnosti.
Kniha je silná svou erudicí, detailností a objektivitou. Autor neidealizuje ani neodsuzuje své hrdiny, ale snaží se jim porozumět a ukázat je v celé jejich složitosti. Kniha je slabší svou délkou a někdy přehnanou podrobností. Některé pasáže by mohly být kratší nebo vynechané bez újmy na celkovém dojmu.
Doporučuji knihu všem, kteří mají rádi literaturu, historii a kulturu 20. století.
Martin “Marty” Vlk
Martin Vlk, známý také pod přezdívkou Marty, je spisovatel, básník a performer. Studoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Zabývá se především undergroundovou a alternativní literaturou, zejména dekadencí, neogotikou a neodekadencí. Je autorem několika ineditních sbírek básní a povídek, které se vyznačují temnou, provokativní a erotickou atmosférou. Vystupuje na různých literárních akcích, kde kombinuje recitaci, hudbu a divadlo. Je členem umělecké skupiny Černá růže. Žije v Praze.
Hes, Milan. Dandy nezná lásky k ženě. Praha: Epocha, 2017. ISBN 978-80-7557-148-0.
