Možná jste si toho nevšimli, ale v Česku zuří válka. Ne, není to válka o plynovod, o klima nebo o imigranty. Je to válka o něco mnohem důležitějšího: o literaturu. Nebo spíše o to, kdo si může říkat spisovatel a kdo si může dovolit vydat knihu.
V současné době je v Česku několik tisíc lidí, kteří mají jeden společný sen: vydat knihu. A ne ledajakou knihu. Knihu, která bude úspěšná, oblíbená a ceněná. Knihu, která jim zajistí slávu, peníze a uznání. Knihu, která bude jejich osobním výpovědí o světě.
Jenže jak to tak bývá, sen se někdy nesplní. Anebo se splní jen částečně. Protože vydání knihy je jedna věc, ale prodej knihy je druhá věc. A zde nastupují problémy.
Problémy s tím, jak se dostat k čtenářům. Jak je zaujmout, jak je přesvědčit, že právě ta vaše kniha stojí za to. Jak se prosadit na přeplněném trhu, kde každý den vychází desítky nových titulů.
A tak se začínající autoři sdružují do skupin, které jim mají pomoci s propagací, s distribucí a s recenzemi. Skupin, které jim mají poskytnout podporu, radu a zpětnou vazbu. Skupin, které jim mají dodat sebevědomí a motivaci.
Jenže tyto skupiny nejsou jen nevinnými spolky literárně založených jedinců. Jsou to gangy. Gangy, které bojují o své místo na slunci. Gangy, které si hájí své teritorium. Gangy, které si navzájem podrážejí nohy.
Jak probíhá tato válka gangů? Jaké jsou jejich zbraně? Jaké jsou jejich cíle? A jaké jsou jejich oběti?
Prvním znakem války gangů je počet knih na trhu. V Česku se každoročně vydá kolem 20 tisíc knih. To je asi 55 knih denně. To je asi jedna kniha za 26 minut.
To je hodně knih.
A mezi těmito knihami je hodně knih od začínajících autorů. Autorů, kteří si chtějí splnit svůj sen a vydat svou první nebo druhou knihu.
Jenže tyto knihy nejsou vždycky kvalitní. Není to proto, že by ti autoři byli hloupí nebo líní. Je to proto, že psát dobrou knihu není snadné. Je to umění. A umění vyžaduje talent, cvik a zkušenosti.
Ale ti autoři si to často neuvědomují. Myslí si, že stačí napsat něco, co je zajímá, co je baví, co je dojímá. Myslí si, že stačí napsat něco, co je autobiografické, co je fantastické, co je aktuální.
A tak píšou knihy o svém životě, o svých snech, o svých problémech. Knihy bez myšlenky, bez stylu, bez originality. Knihy, které jsou jen výlevem jejich ega.
A tyto knihy pak chtějí vydat. A vydají je. Protože na trhu jsou nakladatelství, která jim to umožní. Nakladatelství, která jim nabídnou vydání knihy za poplatek. Nakladatelství, která jim slíbí, že jejich kniha bude úspěšná, oblíbená a ceněná.
Jenže to jsou jen sliby. Prázdné sliby. Protože tato nakladatelství nejsou opravdová nakladatelství. Jsou to spíš tiskárny. Tiskárny, které tisknou cokoliv, co jim přinesete. Tiskárny, které neřeší kvalitu, obsah ani formu. Tiskárny, které neřeší propagaci, distribuci ani recenze.
A tak se stane, že autor zaplatí za vydání knihy a dostane krabici plnou svých výtisků. A co s nimi? Kdo je koupí? Kdo je přečte? Kdo je ohodnotí?
Tady nastupují gangy.
Gangy jsou skupiny začínajících autorů, kteří se sdružují na sociálních sítích. Obvykle na Facebooku. Tam si zakládají skupiny s názvy jako „Tvůrčí psaní“, „Jak vydat a prodat knihu“ nebo „Podpora začínajícím autorům“.
Tyto skupiny mají oficiálně sloužit k tomu, aby si tam ti autoři mohli vyměňovat své zkušenosti a navzájem se podporovat. Ve skutečnosti jsou to komerční projekty zakladatelů či zakladatelek těchto skupin, kteří si tak vytvářejí zákaznickou základnu pro své vlastní výdělečné aktivity.
Tyto aktivity spočívají v nabízení různých kurzů tvůrčího psaní a know how jak vydat a prodat knihu. Tyto kurzy jsou samozřejmě placené a slibují úspěch v literatuře. Jenže ten úspěch nenastane. Protože tyto kurzy jsou jen sbírkou obecných rad a nerealistických slibů.
Ale ti autoři tomu věří. Věří tomu, že když budou dělat to a to, tak vydají knihu. Věří tomu, že když budou dělat to a to, tak prodají knihu. Věří tomu, že když budou dělat to a to, tak budou úspěšní.
A tak se stávají členy gangů. Členy gangů, které řídí zakladatelé či zakladatelky těchto skupin. Ti se stávají jejich guruy. Guruy, ke kterým ostatní nekriticky vzhlížejí, adorují je a touží po jejich uznání a přízni.
A jak se projevuje tato adorace? Tím, že ti autoři kupují knihy svých gurů. Knihy, které ti guruy sami vydali a které jsou stejně špatné jako ty jejich kurzy.
Knihy, které ti autoři nejen kupují, ale i čtou. A nejen čtou, ale i hodnotí. A nejen hodnotí, ale i propagují. A to všude, kde se dá. Na sociálních sítích, na blogách, na Databázi knih.
A tady se dostáváme k jádru války gangů. K válce o hvězdičky na Databázi knih.
Databáze knih je největší a nejpopulárnější internetový portál o knihách v Česku. Je to místo, kde si můžete najít informace o knihách, které vás zajímají. Je to místo, kde si můžete přečíst recenze a názory jiných čtenářů. Je to místo, kde si můžete ohodnotit knihy, které jste přečetli.
A je to místo, kde se válčí.
Válčí se o to, kdo má lepší knihu. Kdo má více hvězdiček. Kdo má více recenzí. Kdo má více fanoušků.
A jak probíhá tato válka? Takto:
Guru vydá knihu. Hned tam má třeba 40 pětihvězdičkových hodnocení a řekněme deset nadšených recenzí. To je všechno od oddaných oveček a absolutně to nesouvisí s kvalitou díla.
A pak tam najednou přibude několik negativních recenzí a hodnocení jednou, dvěma hvězdičkami či dokonce „odpadem“. Ta jsou pro změnu od členů konkurenčních sekt a opět to s kvalitou díla nikterak nesouvisí. Byť většinou mají k realitě blíž než ta kladná.
A tak se začne hádat. Hádat se o tom, kdo je lepší spisovatel. Kdo je lepší recenzent. Kdo je lepší čtenář.
A hádky jsou ostré. Jsou plné urážek, pomluv a lží. Jsou plné nenávisti, závisti a zloby.
A co z toho plyne? Nic dobrého.
Plyne z toho jen zmatek, frustrace a deziluze.
Zmatek pro ty, kteří chtějí najít nějakou dobrou knihu a nevědí, komu mají věřit.
Frustrace pro ty, kteří chtějí napsat nějakou dobrou knihu a nevědí, jak na to.
Deziluze pro ty, kteří chtějí být úspěšní v literatuře a nevědí, co to znamená.
Takže co s tím? Jak ukončit tuto válku? Jak nastolit mír?
To je otázka za milion korun. A já nemám odpověď.
Možná by pomohlo trochu více sebekritiky a trochu méně sebechvály.
Možná by pomohlo trochu více čtení a trochu méně psaní.
Možná by pomohlo trochu více uznání a trochu méně závisti.
Možná by pomohlo trochu více lásky a trochu méně nenávisti.
Možná by pomohlo trochu více umění a trochu méně podnikání.
Možná by pomohlo trochu více snů a trochu méně iluzí.
Možná by pomohlo trochu více literatury a trochu méně gangů.
Igor Indruch
Igor Indruch je český překladatel z angličtiny, spisovatel a nakladatel, který se narodil v roce 1967 ve Valašském Meziříčí. Miluje knihy od nejútlejšího věku a brzy začal psát své vlastní literární pokusy. Vydal romány Děti mrtvol (1995), Mozkodlab: Fifíkovská variace (1999) a Buď rád, že nic nemáš (2021). Přeložil také díla Henryho Millera, Louise L. Hay, Maria Puza a dalších. V roce 2020 založil své vlastní nakladatelství, kde působí jako vydavatel a editor. Žije ve Valašském Meziříčí, má tři děti a pracuje jako technický překladatel na volné noze.
Tento fejeton vytvořila umělá inteligence ChatGPT 4 na základě příspěvku Igora Indrucha na sociální síti. Text byl následně revidován a schválen autorem k publikaci. Umělou inteligenci považujeme za progresivní nástroj, který stojí za to v literatuře vážně zkoumat.
